A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Moldavsko - Cestopisy

țara: Republica Moldova, raionul și județul: Edineț, satul: Alexeevca - VIII/2013

cestopis popisuje prázdninovou cestu na chalupu ve vesnici Alexeevca (v okrese a župě Edineț) na severu republiky Moldova, součástí cesty je i výlet do metropole Chișinău

Nevím zda není příliš odvážné odvážné publikovat cestopis, který jenom popisuje cestu na chalupu? Jenže když někdo jezdí na chalupu „maximálně 3x za 10 let“, tak si to snad může dovolit.
Naše cesta začala na nádraží císaře Františka Josefa v sobotu po slavnosti Nanebevzetí Panny Marie v prvním roce vlády presidenta Miloše I. Dopoledním Pendolinem jsme se přesunuli do Moravské Ostravy. Odkud jsme pak pokračovali hodinu s poledne Warszowií do Katowic. Přes malé zpoždění jsme v pohodě stihli ostrý přestup na rychlík Kossak do Krakowa.
Zde jsme měli pěknéch pár hodin časové reservy, kterou jsme vyplnili procházkou po historickém centru města. Večeřeli jsme poněkud nestylově, ale prakticky a bezpečně proti hrozbě žaludečních potíží, v americkém fast-foodu za náměstím. Večer jsme pak odjeli v přímých vozech Lwów-expressu připojených k rychlíku Józef Chełmoński do Lwówa, kam jsme dorazili v neděli časně ráno.
I zde jsme měli několik hodin na procházku. Shlédli jsme v blízkosti nádraží pár velebných Řecko-katolických chrámů a samozřejmě jsme si nemohli nevšimnout monumentálního památníku se sochou Stěpana Bandery v nadživotní velikosti. Posnídali jsme v jakési jídelně poblíž nádraží, koupili si láhev výborného kvasu a hodinu před polednem jsme odjeli Dněpropetrovským rychlíkem do Žmerynky.
Na pěkně opraveném secesním nádraží jsme počkali na náš poslední spoj. Tím jsme pozdě večer dojeli do stanice Ocnița, kde je nejbližší větší nádraží od „casa noastră“ (rum., „náš dům“). Prosím neplést s „cosa nostra“ (it., „naše věc“). K nám do vsi nás dovezl synovec autem, takže krátce po půlnoci jsme byli doma.
Hned v pondělí v podvečer jsme se přesunuli na pár dní do hlavního města. Manželčina kamarádka nám tam půjčila pěkný 3-pokojový byt v elitní čtvrti Râșcani. Pro stravování mohu jen doporučit tamní podnik „La placinta“. Přes teatrálnost názvu a kapitálovou spřízněnost s Andy's Pizza tam vaří dobře. Jak „placinte“, tak i „mici“ byly chutné.
K běžným turistickým místům se vyjadřovat nebudu, ty už ani moc neregistruji. Co však stojí za shlédnutí je dendrologická zahrada. V posledních pár letech se neustále zlepšuje. Zatímco polospustlá zahrada botanická mě před lety tak zklamala, že jsem tam 10 let nebyl, tak do zahrady dendrologické vždy rád zavítám. A navíc je k ní z centra blíže než do té pochybné zahrady botanické.
V pátek jsme se vrátili zpět k nám na vesnici. Jak-koliv asi o její existenci nikdo z vás nic neví, tak je zajímavé, že o ní existuje zmínka v českém jazyce na českém webu. Totiž na sesterském webu Lidé & Země kdosi píše, že prý se u nás mluví dialektem ukrajinštiny s příměsí ruských a rumunských slov. To je samozřejmě naprostý blábol a autor u nás ani náhodou nebyl. Někdo mu to prostě nakukal a on to bez rozpaků traktuje v domění, že si to v Čechách nikdo nemůže ověřit. Situace je ovšem trochu jiná. Lidé u nás v drtivé většině používají ruštinu a rumunštinu. V naší škole je totiž ruština vyučovacím jazykem a rumunština se vyučuje jako hlavní cizí jazyk 4 hodiny týdně. Kromě toho s ní mluví 70% obyvatel státu, takže se vyplatí jí ovládat. Bilingvnost umožňuje obyvatelům naší vsi plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého a to snad může u prosťáčka, který oba tyto jazyky neovládá vyvolat dojem uvedený ve výše zmíněném článku. Pokud se týká ukrajinštiny, ovládá jí jen pár nejstarších obyvatelek - zjevně těch, které absolvovaly školní docházku ještě před 2. sovětskou okupací, tedy před rokem 1944. Rusizace za sovětské vlády sice nedokázala zničit ukraïnštinu na ukraïně, ale u nás ve vsi se jim to povedlo naprosto dokonale.
Pro naší odlehlost od okresního a župního centra Edineț by se dalo říci, že „u nás chcíp pes“. Tato informace se ovšem nezakládá na pravdě. Jediné, co během našeho pobytu chcíplo, byl čísi krocan v sousedství na dvorku. Žádný pes tedy nebyl obětí, ale naopak nějaký pes byl pravděpodobně pachatelem.
A co je u nás v Alexeevce k vidění? Tak třeba krávy jak jdou večer z pastvy samostatně po ulici, o čemž pak svědčí spousta kravských exkremetů na cestách. A každá kráva trefí právě do svého chléva a ke svému žlabu. Nebo třeba melouny, jak rostou na zahrádce a zrovinka byla doba, kdy se postupně sklízejí. Takže desert po obědě - meloun, svačinka - meloun, desert po večeři - meloun. Dále u nás kromě aut jezdí i koňské povozy. V neděli odpoledne jsme tento dopravní prostředek použili k cestě na hřbitov. Nově teď jsou u nás při mnoha křižovatkách postaveny kříže. To je důsledek toho, že po jedno volební období seděla na radnici politická klika napojená na místní faru.
V úterý jsme oslavili den nezávislosti. Je vůbec zájímavé jaké jsou to monstrózní oslavy, když při tom kdo může, ten se snaží získat státní občanství sousedního státu. K tomu však je potřeba prokázat, že všichni předkové dotyčného žadatele žili na území státu již před 1. sovětskou okupací, která byla v letech 1940 a 1941. My jsme den nezávislosti sledovali pouze v bedně, protože u nás na vesnici samozřejmě žádné oslavy organizovány nebyly. Kde by se na to vzaly peníze, když ty u nás nejsou ani na základní civilisační vymoženosti jako je kanalisace, veřejné osvětlení, chodníky apod.
Při sledování svátečních pořadů na kanále M1 jsem si znovu uvědomil zajímavý sociologický jev. Rodiče v množství větším než malém se tady snaží udělat ze svých úplně malých dětí „Stars“. Snaží se je nejen protlačit do vysílání v bedně, ale taky třeba dostat na reklamní billboardy nebo jim vydat CD a podobně. Osobně to sice považuji za odporné, ale většina místní společnosti to bez rozpaků akceptuje. Kdyby to nestálo tak nekřesťanské prachy, tak by to nejspíš dělali skoro všichni.
Zpáteční cestu jsme nastoupili v pátek časně ráno. Přesnější by asi bylo říci v noci ze čtvrtka na pátek, protože vstávání o 1/2 3. snad ani nelze označit jinak než vstávání uprostřed hlouboké noci. Na nádraží Ocnița nás odvezl synovcův nevlastní bratr ve velice luxusním SUV značky BMW.
Rychlík společnosti CFM měl na příjezdu dobrou 1/2 hodinu zpoždění, nicméně do Žmerynky nás spolehlivě dovezl. Tam jsme ostatně měli více než 3 hodiny na přestup, takže 1/4 hodina zpoždění nám nemohla nijak vadit. Posnídali jsme v útulné a čisté jídelně na námestíčku vedle železničního mostu (pozn.: po východu z nádraží podchodem vlevo).
Hodinu s poledne jsme se nastoupili na palubu sezóního rychlíku ze Simferopolu. Nepodařilo se mi sehnat jízdenky do II. třídy, takže jsme cestovali „třídou III.“ a ještě k tomu na jednom horním a dvou bočních místech. Inu proud cestujících těsně před koncem prázdnin z Krymy zpět domů je opravdu obrovský. Nicméně velkoprostorová „třída III.“ dává zase cestovatelům více příležitostí k seznámení než kupátková třída II. Syn toho hned využil k seznámení s holčičkou z Mukačeva, cestující na spodním místě pod naším horním. Nějak se dokázali domluvit, přestože syn umí aktivně jen česky a mukačevská holčička mluvila jen ukraïnsky.
Večer o 3/4 na 7 jsme dorazili do Lwówa. Stihli jsme povečeřet opět ve stejné jídelně, kde jsme při cestě tam snídali. Jídelna je to ucházející, ale zavírá bohužel již o 8. hodině večerní. Náš rychlík s přímými vozy do Krakowa odjížděl až minutu před půlnocí. Trochu jsme se tedy prošli, abychom si protáhli kosti. Zbytek času jsme strávili v čekárně. Sedli jsme si vedle kluka s kytarou, který pěkně hrál. Třeba melodii k oblíbenému filmu „Кавказская пленица“ (rus., Kavkazká zajatkyně). Synovi pak zahrál melodii ke známé dětské písničce „В траве седел кузнечик“ (rus., V trávě seděla luční kobylka). Kytarista se dokonce nerozpakoval půjčit svůj nástroj našemu synovi a ten z toho byl v 7. nebi.
Po 1/2 12. večer jsme konečně nastoupili do našeho kupé v jednom ze tří přímých vagonů do Krakowa. Na síti UZ je celý vlak tvořen jen těmito třemi vozy, což je velmi úsměvné při srovnání s jinými rychlíky UZ, které mají běžně takových 15 vagonů a to ještě těch velkých, konstruovaných pro vztažný obrys „Габарит 1-Т“. Vagony do Krakowa, ač patřili UZ, byly vybaveny povozky s dvoukolími s přestavileným rozhodem. Zjevně šlo o polský sytém SUW 2000, takže dodavatel vagonů pro UZ nejspíš koupil od poláků podvozky s tímto pokročilým technickým řešením. Cestující si dnes už ani nevšimnou, že přejíždějí ze sítě s rozchodem 1435mm na síť s rozchodem 1520mm a naopak.
Čeho si však lze všimnou o to lépe jsou byrokratické procedury na hranicích SNG. V Mostisce 2 jsem si znovu uvědomil, jak nepochopitelné jsou postupy pohraničníků ve východních zamích. Vybrali pasy od všech cestujících, aby si s nimi sedli do kupé průvodčího a tam je sáhodlouze zpracovávali. Nevím k čemu jsou ukraïnskému státu tyhle obstrukce dobré. Jako by si tam snad chtěli někoho nechat a nepustit ho ven do EU. Proti tomu kontrola na vstutpu do Schengenu proběhla standardním, rychlým a civilizovaným způsobem. Přestože zde bych byl v zásadě schopen určitou důkladnost pochopit. Asi přeci jen existují lidé, kteří se přetvařují, že jsou turisté, ale mají v úmyslu v EU pracovat na černo. Nicméně presumce neviny je zde naprosto na místě. Lepší je pár ilegálů než policejní stát.
V sobotu ráno o 1/2 8. jsme přibyli do Krakowa. Stihli jsme si jen koupit pár pekařských výrobků za poslední mince polské měny a hned jsme pokračovali rychlíkem Wyspiański do Katowic.
V Katowicích jsme přestoupili na vlak EC Praha a s ním jsme uháněli kam jinam než ku Praze. V sobotu v podvečer s 1/2 hodinovým zpožděním jsme svou cestu zakončili na nádraží císaře Františka Josefa, tedy tam kde jsme před 2 týdny začali.

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@