A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Moldavsko - Cestopisy

Chișinău začátkem milénia

pár dojmů z mých prvních dvou cest do metropole Republiky Moldavsko

Ponejprv jsem přijel do Chișinău někdy koncem zimy nebo spíš začátkem předjaří roku 2003. V té době nebylo až tak snadné se tam dostat. Nejen samotná existence víza byla důsledkem běžné reciprocity, ale i některé byrokratické postupy byly asi snahou o reciprocitu ůřední šikany, se kterou tamní občané získávali a získávají naše vízum. Je sice pravdou, že tamní konsulární úředník seděl i na hraničním přechodu, ale tím vstřícnost končila. K získání víza jsem jako občan země, které tehdy ještě nebyla v EU potřeboval mimo běžných náležitostí (žádost, fotky, peníze na poplatek) ještě i pozvání. Pozvání se nedalo nijak obejít, protože žádné jiné prokázání solventnosti nebylo pro občany mimo EU možné. Kromě toho prý nebylo prakticky možné, aby vystavení pozvání zajistila soukromá osoba. A tak jsem si musel nechat opatřit pozvání zajišťené jednou tamní firmou a přijel jsem jakoby pracovně. Je zajímavé, že žádnému uředníkovi vůbec nevadilo, že do firmy zabývající se distribucí běžné výpočetní techniky jede český konstruktér speciálních kolejových vozidel. Cestoval jsem tehdy autobusovou linkou z București a již odtud jsem měl s sebou doprovod. Doprovod jsem vzal s sebou ke konsulovi, aby mi tlumočila z rumunštiny do ruštiny a konsulovi z mé ruštiny do rumunštiny. Rumunsky jsem tehdy uměl asi tak o bere, dove beri, trei beri, …, což může být v hospodě užitečné, ale pro úřední jednání naprosto nevhodné. Konsul samozřejmě uměl rusky stejně jako já, ne-li lépe, takže po nějaké době ho přestalo bavit dvojjazyčné jednání přes mou tlumočnici a začal jednat přímo se mnou. Vízum jsem v těch Leușeni získal a poprvé jsem vstoupil na ůzemí tohoto vcelku mladého státu. Byl jsem ubytován v soukromém bytě, starali se o mne vcelku příkladně a na nic během pobytu jsem si nemohl stěžovat. Ani při cestování po městě jsem nemohl zakusit něco nepříjemného. Všude mne vozily buď autem nebo taxíkem nebo přinejhorším linkovým taxíkem. Podařilo se mi navštívit například koncert tamní filharmonie. Vstupenky byly neuvěřitelně levné, přesto hudebníků bylo více než posluchačů. Dále jsem byl v prodejnách Cricova a Bucurea, na úřadě patriarchy, v továrně Ionel, v několika ortodoxních chrámech, na centrálním tržišti atd.

Podruhé jsem jel do Chișinău hned začátkem června roku 2003. Protože jsem již byl „znalcem“, tak nejenže jsem překračoval hranice bez domorodého doprovodu, ale sám jsem byl průvodcem pro maminku, které tehdy cestovala se mnou. Jednání s konsulem jsem vedl hned od začátku v ruštině a až dodatečně jsem se dozvěděl, že se získáním víza jsem měl na mále. Totiž na rozdíl od maminky, která měla čerstvé pozvání, já jsem uplatňoval pozvání z března, které bylo v Leușeni archivováno a mělo platit půl roku nebo rok za předpokladu překročení hranic na stejném přechodu. Jenže mezitím se změnily předpisy a pro každou cestu se vyžadovalo nové pozvání. To jsem samozřejmě nevěděl a kupodivu jsem se to nedozvěděl ani od konsula. V pozadí totiž proběhlo pár vlivných telefonátů v můj prospěch. Pobyt byl zase na stejné úrovni jako předchozí, ale přeci jen jsem již měl více prostoru pro svou cestovatelskou kreativitu. Třeba jsem konečně mohl začít jezdit obyčejnými trolejbusy. Navštívili jsme opět koncert filharmonie, který byl tentokrát úplně bezplatný, což sice sál zcela nezaplnilo, ale aspoň bylo posluchačů více než hudebníků. V této souvislosti jsem byl o přestávce odchycen reportérkou místního rozhlasu. Jakožto cizinci jsme byli nepochybně exotickou raritou, takže jsem musel poskytnout komentář ke koncertu pro místní rozhlas. Rozhovor byl druhý den skutečně odvysílán neboť se mi doneslo, že jedna známá ho slyšela. Podíval jsem se i do Puškinova muzea, chudák básník tu totiž byl ve vyhnanství. A byl jsem na velmi střídmé domorodé svatbě. Nějakých 25 hostí je totiž na tamní poměry fakt velmi málo. Naštěstí katedrála není příliš velká a těch 25 lidí dokáže vytvořit dojem přijatelně důstojného zaplnění prostoru.

další cestopisy
Komentáře
2
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Francisc 23.05.2013 21:52
Re: no  

Osobně nejsem přívrženec používaní českých názvů v geografii. V případě, že originální název je v latince, tak kvůli jednoznačnosti grafické podoby jsem pro jeho zachování a odmítám nejen překlad, ale i případnou transliteraci jako např. ș ... š ... sh ... sch nebo ț ... c ... ts apod. Myslím si, že dosti nepořádku vzniká už kvůli názvům, které latinku nepoužívají např. Жмеринка ... Žmerynka ... Jmerinka ... Shmerinka, takže tento nepořádek není potřeba dále rozšiřovat.
Kromě toho je tu i hledisko politické korektnosti. Beru v potaz, že to byli právě slované, kteří dlouhou dobu vnucovali zdejšímu románskému obyvatelstvu nevhodné písmo. Jazyk, který v určitých ohledech má k latině blíže než třeba italština musel používat písmo, které vzniklo modifikací řecké abecedy pro potřeby slovanských jazyků (přesněji pro staroslověnštinu).

  • Anonym (2)
  • Anonym (4)
om
23.05.2013 16:29 94.113.12.***
no  

Nebylo by vhodnější používat česká jména jako Kišiněv, Bukurešť apod?

  • Anonym (4)
  • Anonym (3)
Zpět na všechny diskuze